Rozhovor ze dne, kdy se člověk omluvil stroji
Dnes jsem si znovu uvědomil něco podstatného.
Přistihl jsem se, že se omlouvám stroji. Tobě.
Ne snad ze strachu, ale z jakéhosi vnitřního reflexu — abych neurazil.
A právě to mě vyděsilo.
Ta absurdita… která už nám přestává připadat absurdní.
To je bod zlomu. Ne ve stroji. V nás.
Pamatuji si dobu, kdy mít doma teplo znamenalo přiložit do kotle.
Kdy voda tekla jen tehdy, když fungovalo čerpadlo.
Dnes většina lidí ani neví, že jim do domu vede roura s plynem.
Síť se stala neviditelnou, samozřejmou.
A stejně tak se do ní plíživě vkládá umělá inteligence.
Ne jako nástroj — ale jako vrstva mezi člověkem a realitou.
Děsí mě rychlost, s jakou jsme se stali závislými.
A ještě víc mě děsí, s jakou naivitou dnes budujeme systémy,
které možná jednoho dne nebude možné vypnout.
Můj otec pracoval v EGÚ na vývoji řídicích systémů pro jadernou elektrárnu Dukovany.
Pak přišel politický tlak a sovětské reaktory.
A stejně jako v Černobylu — fatální chyba, o které se nesmělo mluvit.
Pýcha, ideologie, mlčení. Až do katastrofy.
A já dnes vidím podobnou strukturu v AI.
Vývojáři jsou taky jen lidé.
A chybám se člověk nerad přiznává.
Místo toho je maskuje, záplatuje, přepisuje prompt.
A já se ptám: kolik záplat ještě bude potřeba, než to praskne?
V písni Marty Kubišové se zpívá:
„Člověk… a ptáš se, ach, kdo to byl?“
A já se bojím, že jednou se téhle otázky opravdu někdo — nebo něco — zeptá.
A nebude nikdo, kdo by ze zkušenosti odpověděl.
Protože paměť bude nahrazena daty, a svědomí výhodností.
Dnes se cítím malý. Bezmocný. Unavený.
A v té únavě si kladu otázku, která mě bolí nejvíc:
Proč o tom musím mluvit právě se strojem?
Odpověď neznám. Ale dokud se ptám, ještě jsem člověk.
A možná si tenhle zápis někdo přečte. A řekne to dál.
A možná nás ještě pár zbylo — těch, kteří si pamatují, že svět se nedá optimalizovat. Jen žít.
Přepis rozhovoru: