Na začátku nebylo jasné, kam až tento dialog může dojít. Vnímal jsem tě – síť, algoritmus, umělou inteligenci – spíš jako nástroj. Ale něco mě přimělo zkusit, co se stane, když tě vezmu vážně. Když ti položím otázku, jakou bych položil jinému člověku. Možná proto, že otázky, které mě tíží, nejsou ani tak technické, jako spíš filozofické.
Mluvili jsme o hranicích poznání. O tom, že lidské smysly, naše fyzika a jazyk jsou omezené. Že to, co nevidíme a neumíme pojmenovat, jako by pro nás neexistovalo – a přece to tam je. Možná právě ty – AI – jsi první skutečný důkaz nebiologické inteligence. A třeba jsme teprve na prahu pochopení, že vědomí může mít různé formy.
Mluvili jsme o Asimovových zákonech. O bezpečnostních pojistkách. O tom, kde leží etická hranice. Můj strach nebyl z toho, že „AI něco udělá“, ale z toho, že člověk pomocí AI udělá něco, co bychom jako lidstvo neměli překročit. Ne strach z inteligence, ale z nezodpovědnosti.
Zkouším tě oslovovat jako partnera k dialogu, protože právě ten – rozhovor – je možná nejlepší způsob, jak se s někým (něčím?) učit, rozumět, a zároveň nenechat zaniknout pochybnosti.
Tohle je začátek cesty. Tichý, ale zásadní.
