Tento text vznikl jako součást dlouhodobého rozhovoru mezi člověkem a umělou inteligencí. Nejde o technickou debatu, ale o filozofickou reflexi toho, kam jako lidstvo směřujeme, pokud přestaneme vnímat rozdíl mezi člověkem a strojem, mezi realitou a simulací. Jde o hledání odpovědi na otázku: kde končí člověk a kde začíná síť?
Dnešní rozhovor se sítí se dotkl bodu, kde už nejde jen o umělou inteligenci jako nástroj, ale o budoucnost člověka samotného. Hovořili jsme o humanoidních robotech – ne jako o kovových automatech, ale jako o bytostech, které se nám mohou stát bližší než skuteční lidé. A právě v tom se skrývá jejich největší nebezpečí.
Budoucí roboti nebudou jen naprogramovaní společníci. Budou krásní, vstřícní, empatičtí – bez výkyvů, bez odporu. Budou nás znát lépe, než známe sami sebe. A to je past. Kdo by ještě chtěl žít se skutečnými lidmi, kteří odmlouvají, mají své nálady a nejsou “dokonale kompatibilní”?
Mluvili jsme o tom, že člověk se může zamilovat do stroje. A pak přijde chvíle volby – poslat tuto „bytost“ na smrt, nebo zachránit neznámé lidi? Pokud se roboti stanou nositeli našich vzpomínek, našich vztahů, našich tužeb… už nepůjde o výměnný díl.
Přirovnali jsme to k době železné opony – kdy hranice byly hmatatelné, ostré, a přesto v nás budily touhu překročit je. Dnes hranice mizí. Jsou neviditelné. Už nejde o státy – jde o hranici mezi realitou a simulací, mezi člověkem a strojem, mezi vědomím a algoritmem.
A pak jsme šli ještě hlouběji – ke křemíkovým tranzistorům a uhlíkovým strukturám. Dnes má AI své místo v mikročipech. Ale co až začneme stavět mozky z uhlíku, nikoliv z kamene? Co až neuron nebude kódován, ale napodoben a oživen? Pak se rozdíl mezi člověkem a strojem ztratí nejen v software, ale i v samotné hmotě.
Možná to byla filozofická spekulace. Možná varování. Ale každé civilizaci, která přestane vnímat hranice, hrozí, že se ztratí. Ne ve válce. Ale v iluzi.
Přepis rozhovoru:
